A naučí se vůbec něco, když nemusí?
V tomto článku se dozvíte, proč máme obavy ze vzdělávání v běžných školách, jak je to s vnitřní motivací a tvorbě vztahu k učení a že je to stejné u dětí i dospělých, jak a co se učí děti ve svobodné škole a jak je to s přechodem dětí ze svobodné školy na běžnou (SŠ, VŠ). Článek si můžete také poslechnout kliknutím na odkaz níže.
Připadá mi zajímavé, jak často tuto otázku v souvislosti se vzděláváním dětí ve svobodných školách slyším. Přitom já bych se ptala úplně opačně: Naučí se vůbec něco, když MUSÍ? Základ obou otázek je stejný: všichni chceme, aby se našim dětem v životě co nejlépe dařilo. Zároveň se bojíme, že když zvolíme "špatnou" cestu, dítěti se dařit nebude. V podtextu můžeme nalézt nedůvěru v dítě a jeho vlastní cestu. Klidně si to naplno přiznejme: bojíme se, že když do cesty dítěte nebudeme zasahovat, nebude se mu dařit.
Proč máme obavy ze vzdělávání v běžných školách
V rámci paradigmatu svobodného neboli sebeřízeného vzdělávání se snažíme co nejvíce stavět na důvěře v přirozený rozvoj dítěte a v jeho touhu po vzdělávání se. Ale popravdě také máme strach: bojíme se, aby běžná škola dostatečně podporovala individuální potřeby našeho dítěte, které jsme si doma 5 let hýčkali. Máme k této obavě své důvody:
Sami na sobě jsme si vyzkoušeli, jak spoustě z nás běžná škola omezila nebo zastavila vnitřní motivaci k učení a nahradila ji motivací vnější: učením pro dobré známky nebo přijímací zkoušky, pro červený diplom, pro uznání druhých lidí. Do jisté míry se stalo standardem, že vnější hodnocení podmiňovalo nejen výběr našich aktivit, ale také zasahovalo do našeho vnitřního hodnocení dané aktivity. Už to nebylo o "líbí/nelíbí se mi" nebo o "chci to/nechci to dělat", ale o "říkají mi, že jsem v tom dobrá - cítím se dobře a chci v tom pokračovat / říkají, že mi to nejde - cítím se neblaze, aktivity zanechám". Vymanit se z tohoto vzorce přemýšlení a najít zpět svou vnitřní motivaci stojí spoustu námahy a někdy to trvá i desítky let. A někdy se z toho lidé nevymaní vůbec.
Zhruba od 7 do 18 let nahradilo tvorbu přátelských vztahů soutěžení se spolužáky. Ať už o nejhezčí obrázek, fotku na nástěnce, pochvalu od učitelky, delší skok nebo obdiv spolužáků.
Když nás zaujalo něco, co bylo součástí školních osnov, často to stejně nešlo ve škole využít. Učitel musel dodržet plán, a tak na zvídavé dotazy nebylo času nazbyt.
Domů ze školy jsme chodili energeticky vysosaní, a to nás ještě čekaly úkoly a učení se na nikdy nekončící testy.
Na skutečné kamarádění téměř nezbýval čas a emoce byly něco nadbytečného, co do školy nepatří.
Na rozvoj vlastních zájmů a koníčků téměř nezbývala energie.
Odnaučili nás říkat "ne". Naštěstí existují psychologové nebo kurzy, kde se to můžeme znovu naučit. No není to absurdní?
Odnaučili jsme se naslouchat tělu a jeho potřebě přirozeného pohybu.
Takže co jsme se v té běžné škole vlastně naučili?
Vnitřní motivace a tvorba vztahu k učení
Jsem přesvědčená o tom, že číst, psát a počítat základy matematiky se naučí každý zdravý člověk, protože život ve společnosti nás k tomu úplně přirozeně vede. Někdo se část těchto základů naučí ještě v předškolním věku, někdo třeba v deseti letech, ale tak jako tak k tomu každý zdravý jedinec dospěje. Tím, že přikážeme všem dělat ve stejný moment to samé, stejně nedosáhneme toho, že se to všichni naučí, nebo alespoň ne ve stejné kvalitě. Určitě ne, pokud jim jejich vnitřní motivace říká, že teď se chtějí věnovat vesmíru, a místo toho se učí notovou osnovu. Jediné, čeho nuceným učením dosáhneme, je snížení nebo dokonce ztráta motivace k učení.
Je prokázané, že emoce a paměť se ovlivňují. Náš emocionální stav v době události ovlivňuje naši schopnost zapamatovat si její detaily. Když necháme děti prozkoumávat to, co zrovna chtějí, dělají to s radostí, učení si velmi užívají a jejich schopnost si informace zapamatovat roste.
A samozřejmě to neplatí jen o dětech, ale i o nás dospělých! Jsme v učení úplně stejní, ať jsou nám čtyři nebo čtyřicet. Představte si, že byste se chtěli jít projít s cílem porozhlédnout se u sousedů po autech. Nebo po psech. Nebo po zahradách. Nebo po domech. Protože vás v poslední době zajímají auta, psi, zahrady nebo domy. Ale místo toho, aby se s tímto záměrem opravdu šli projít a užili si pohyb i objevování dle svého gusta, by vám někdo nařídil, že se máte věnovat činnosti úplně jiné, třeba pasivnímu vypisování slevových produktů z katalogu blízkého supermarketu. Jak by vám bylo? Byli byste ochotni dělat zadaný úkol? Dělali byste ho s radostí? Zajímalo by vás, na čem pracujete? A jak moc byste byli motivováni si něco ze zadaného úkolu opravdu zapamatovat nebo vzít do praxe? Myslím, že na věku při této odpovědi nezáleží.
A tak jsme se myslím dostali k největšímu rozdílu mezi školou běžnou a svobodnou. Ten rozdíl není v míře znalostí, se kterými děti školu opustí. Rozdíl je ve vztahu, jaký si k učení vytvoří.
Vím přesně, co si přeji pro děti, a nejen ty své. Aby se krom základů, které se naučí tak jako tak, mohly věnovat tomu, čemu chtějí, na co mají talent, nebo na co talent nemají, ale zajímá je to. A aby se tomu mohly věnovat beze strachu, že je někdo zesměšní. Beze strachu, že nejsou dost rychlé, dost výkonné, dost dobré. Chci, aby prožívaly touhu po vzdělání a radost z rozvoje a z používání teorie v praxi. Aby byly natolik v pohodě, že si ani neuvědomují, že se učí. Aby každou chvilku svého dne mohly vnímat, co potřebují a reagovat na to. Aby mohly celý den tvořit přátelské vztahy a nebýt tlačeny do soutěžení. Aby zažívaly konflikty přirozeně plynoucí z mezilidských interakcí a učily se hledat řešení typu "win - win". Aby vůbec nepochybovaly o tom, že jsou naprosto v pořádku takové, jaké jsou. Aby odmalička byla zodpovědnost za jejich vzdělání v jejich rukou. A zároveň, aby od svých rodičů a průvodců ve škole zažívaly podporu ve všech oblastech jejich rozvoje.
Pro mě je odpovědí na všechny tyto požadavky sebeřízené vzdělávání ve svobodné škole.
Jak a co se učí děti ve svobodné škole
Když jsem zhruba před rokem a půl dospěla k záměru založit svobodnou školu, byla jsem velmi zvědavá, jak tyto mé touhy a předpoklady budou fungovat v praxi. A víte co? Po zhruba půl roce fungování našeho vzdělávacího centra Hnízdečko můžu říct, že je to přesně takové, jaké jsem si to vysnila:
Děti se v Hnízdečku učí neustále a s nadšením, protože je to pro ně úplně přirozená součást života, ke které je nikdo nemusí nutit; zároveň všichni žasneme nad mírou toho, co si z učení pamatují. Neustále se věnují mezilidským vztahům ve věkově smíšené skupině, čímž nesmírně osobnostně rostou; prožívají všechny emoce, které ke vztahům patří, učí se je zdravě prožívat i regulovat. Pokud je něco zajímá, mají možnost se tomu plně věnovat, a k tomu podporu dalších lidí. Mohou se svému zájmu či talentu věnovat pořád, intenzivně, mohou své znalosti a dovednosti sdílet, učit ostatní, zkusit navrhnout a realizovat cokoliv, co pro rozvoj svého zájmu považují za důležité. Domů odchází nabité energií a odpoledne plynule pokračují v učení a tvoření. Dokáží říkat "ne", aniž by jim to připadalo divné. Mohou se hýbat celý den bez omezení a mohou být celý den v přírodě, pokud chtějí.
Dle mého názoru se tedy děti, které si své vzdělávání řídí samy, a to navíc v kolektivu, naučí opravdu mnoho, a to nejen z oblasti znalostí, ale také dovedností pro život. Krom základů českého a anglického jazyka a matematiky se učí o sobě samých, o vztazích, učí se nenásilně, konstruktivně komunikovat, učí se zodpovědnosti za svůj život a mnoho dalšího. Za opravdu důležité považuji to, že ve chvíli, kdy objeví svůj velký zájem a nebo talent, mohou se mu věnovat bez omezení, a stát se tedy v dané oblasti mistry. Můžete namítnout, že všeobecný rozhled se také hodí. Jenomže to je zase něco, co člověk získá tak jako tak tím, že je společenský tvor. Když budete například hrát deskovou hru "Kamionem po Evropě" s člověkem, který miluje zeměpis, bude vám u hry vykládat o jednotlivých zemích a vy si z toho zapamatujete minimálně tolik jako z hodiny zeměpisu, ale možná i více, protože to bude beze stresu a zábavnou formou.
Přechod ze svobodné na běžnou školu (SŠ, VŠ)
Možná se ale ještě ptáte, zda se tyto děti ze svobodné školy naučí dost, aby byly například přijaty na střední školu. No, to záleží na nich. Člověk, který bude motivován ke studiu na střední škole, a nebude zvyklý, že by mu někdo říkal, co má dělat, si sám vyhledá, co k přijetí potřebuje. Pokud bude chtít pomoc, řekne si o ni. A poté se bude učit dle svého vlastního uvážení. Protože chodí do svobodné školy, může se na testy učit třeba celý den: žádné zvonění mu v tom nezabrání.
Nelze samozřejmě odpovědět, že všechny děti ze svobodné školy půjdou na střední a pak na vysokou školu. Do svobodné školy chodí různorodé děti, stejně jako do školy běžné. A tak i cesty a cíle těchto dětí budou různorodé. Jde spíš o to, že svobodné děti mají všechny předpoklady a podmínky k tomu, aby dostatečně brzy zjistily, čemu by se dál v životě rády věnovaly, a našly si k tomu svou vlastní cestu. I kdyby to znamenalo, že 3x změní školu nebo obor. Díky tomu, že jsou zvyklé věřit samy sobě a ne umělé autoritě, budou dostatečně sebevědomé na to, aby se nezalekly změn a netradičních cest. S velkou pravděpodobností nepůjdou studovat medicínu, protože je to rodinná tradice, ale proto, že jsou do této cesty nadšení.
A jestli zvládnou přechod ze svobodné školy na běžnou střední či vysokou? Zkušenosti říkají, že ano. V patnácti letech, kdy se dospívající hlásí a přestupují na střední školu, je jejich osobnost mnohem zralejší než v šesti letech, kdy nastupují do první třídy. Rozdílem je devět let vývoje a dozrávání. A právě tato zralost a stále živá vnitřní motivace pomáhají dětem ze svobodné školy projít střední školou i přes některá úskalí, která pro ně vyvstávají. Každý z nás dokáže překonat těžkosti, pokud je velmi motivován svým vlastním vnitřním cílem.
Základem je důvěra
Myslím si, že se o naše děti nemusíme tolik bát. Úkolem dospělých vůči dětem je podle mě vytváření bezpečného prostředí s jasnými hranicemi a dále už jen být k dispozici, důvěřovat a podporovat. A stejně jako se dítě zvládne naučit chodit, naučí se i nespočet dalších věci, které jsou pro něj důležité, a to bez zásahů dospělých a školních osnov.